Úvod - Obhajoba regionalistiky

Vysoká škola regionálního rozvoje uspořádala 25. února 2013 vědeckou konferenci na téma Faktory, limity a příležitosti v regionálním rozvoji. Cílem konference bylo soustředit pozornost na problematiku regionálního rozvoje v době, kdy zdánlivě jsou jiná témata závažnější. Zaměření konference vycházelo z přesvědčení, že jakákoliv politika, makroekonomická či sektorová, má zpravidla i regionálně diferencované efekty – pozitivní i negativní. Je paradoxní, že regionalistika a její vysokoškolská výuka musí u nás zápasit o přežití, proto na úvod tohoto čísla časopisu si dovolujeme publikovat následující text.

Specifický obor, jeho síla a handicap zároveň

Jakýkoliv vědní obor se v rámci nezbytné dělby práce specializuje na určitou oblast, tu analyzuje a svými výsledky obohacuje naše poznání. Základní vědní obory jsou tak monotematické a platí to tím více, čím hlubší je poznání v dané oblasti. Naproti tomu objekt zájmu regionalistiky se pohybuje na styku více vědních oborů; vlastností regionalistiky je syntéza, chcete-li, jde o multioborovou disciplinu. V tom je právě její síla a handicap zároveň, vyplňuje stále více se prohlubující mezeru mezi stále více se specializujícími obory.

Kdybychom měli užít oblíbenou ale ne vždy pochopenou metodu SWOT analýzy, mohli bychom konstatovat, že silnou stránkou regionalistiky je její syntetický charakter, její slabou stránkou nedostatečná specializace, její příležitostí je komplexnost pohledu a její hrozbou je, že jde o konglomerát, který na rozdíl od tradičních oborů nemá ani svůj uznávaný hlavní proud.

Vědní obory hlásící se k regionalistce

Nejširší úhel pohledu naznačuje, že regionalistika se zabývá realitou ze specifického úhlu pohledu, z  hlediska dimenze prostoru (vzdálenosti). Z toho ovšem také vyplývá, že nejde o vědní obor v původním monotematickém pojetí ale o obecný přístup. A primariát si v oblasti regionalistiky přisvojuje více vědních oborů.

Není pochyb o tom, že na prvním místě je to z povahy věci geografie. Jakmile však geografie opouští svůj obor a snaží se o vysvětlení pozorovaných jevů, zejm. socioekonomických, je její slabou stránkou její vlastní slovník a výklad nedostatečně respektující relevantní vědní obory.

Jiným oborem, který si někdy přisvojuje prvenství v regionalistce, je územní plánování nebo lépe - u nás trochu opomíjené – prostorové plánování. Také jeho úloha je nezpochybnitelná, pokud respektujeme, že tu jde spíše o normativní přístup než pozitivní teorii, že tedy jde o nástroj.

Někde mezi výše uvedenými dvěma obory je ekologie; vzhledem k diversifikovanému charakteru přírody má v dané souvislosti blízko ke geografii a zároveň svou snahou o normativnost je blízká prostorovému plánování.

Sociálně ekonomické obory mají rovněž svou regionální dimenzi, jsou však schopny analyzovat ji svými vlastními nástroji, přičemž mají po výtce pozitivní nikoliv normativní charakter. Svoji pozitivní (popisnou, objektivní) roli ovšem často ztrácejí, pokud se snaží normativním (autoritativním, ideologicky podmíněným) způsobem vymezit regionální politiku, její cíle a nástroje.

Doufejme, že i toto číslo časopisu napomůže k rozvoji regionalistiky jako svébytné multioborové disciplíny.

Václav Kupka