Architekt a urbanista Vladimír Zákrejs (1880–1948) se stal po ustanovení samostatné Československé republiky jedním z nejvýraznějších urbanistů, který ale současně prosazoval konzervativní řešení, zodpovědná vůči sociální situaci dělnické třídy i vůči životnímu prostředí – po celý život mu byl ideálem anachronický koncept zahradního města. Stal se prosazovatelem systematické metody v územním plánování, kterou poprvé uplatnil v Hradci Králové při soutěži na regulaci města v letech 1908–1909. Podle své deduktivně-induktivní metody plánoval v daleko širších souvislostech, než jaké mu ukládalo zadání soutěže, a tak vznikl první návrh Velkého Hradce, který po válce nejprve vzkřísil Oldřich Liska a později Josef Gočár. V letech 1925–1928 se Zákrejs stal vůdčí osobností plánování Velkého Hradce, ale i dílčích regulací ve městě, na něž byly vypisovány jednotlivé soutěže. V letech 1933–1934 vedl Zákrejs spor o autorská práva na návrh Velkého Hradce s Josefem Gočárem, což sice skončilo smírem, ale Zákrejsovi se podařilo dokázat, že Gočár autorem koncepce nebyl. Následný rozvrat, který nastal v Ústavu pro stavbu měst donutil asi příliš idealisticky založeného Zákrejse odejít z oboru a věnovat se literární a dramatické publicistice.

Systém veřejných prostorů je zásadní nejen pro prostorovou organizaci města, ale i pro fungování života města jako takového. V případě transformace pevnostních měst na města moderní bývá akcentován význam okružní třídy, ale vlastní život města se přitom odehrával a odehrává v prostorách zcela odlišných, na náměstích, městských třídách a v řadě dalších „spojujících“ ulic. Článek se zaměřuje na veřejné prostory centrálního Hradce Králové, které vznikly v průběhu transformace města z pevnosti na moderní město a na jejich význam pro formování Hradce Králové jako „velkoměsta“. Důraz je kladen na ústřední soustavu městských prostorů západně od Pražského mostu – náměstí Svobody, Gočárovu třídu a Ulrichovo náměstí. Metodologicky je článek založen na analýze historických údajů, jejich deskripci a komparaci s obecnými metodologickými přístupy v oblasti zkoumání veřejných prostorů.

Tento příspěvek je zaměřen na kriminalitu a pocit bezpečí v turistických destinacích Libereckého kraje. Udržitelnost návštěvnosti je závislá na profilech turistů a jejich vnímání pocitu bezpečí spojené s návštěvou kulturních objektů a atraktivit cestovního ruchu. Součást tohoto příspěvku tvoří také výstupy geostatistické shlukové analýzy (Hotspot) celkové kriminality v České republice sledované za jednotlivé okresy, jsou sledovány i krádeže na kulturních objektech v regionech jako forma organizovaného zločinu a dále pak výstupy vícenásobné korespondenční analýzy poslouží ke stanovení pocitu bezpečí a profilu turistů v určitých turistických oblastech Libereckého kraje. Uchopení pocitu bezpečí a bezpečnosti je nedílnou součástí udržitelnosti atraktivity turistických destinací jako klíčového zdroje pro rozvoj regionů a akcelerátoru multiplikačního efektu do místních rozpočtů regionálního rozvoje.