- O časopise
- Jednotlivá čísla
- 2023/04
- 2023/03
- 2023/02
- 2023/01
- 2022/04
- 2023/01
- 2023/01
- 2022/03
- 2022/02
- 2022/01
- 2021/04
- 2021/03
- 2021/02
- 2021/01
- 2020/04
- 2021/01
- 2020/03
- 2020/02
- 2020/01
- 2019/04
- 2019/03
- 2019/02
- 2019/01
- 2018/04
- 2018/03
- 2018/02
- 2018/01
- 2017/04
- 2017/03
- 2017/02
- 2017/01
- 2016/04
- 2016/03
- 2016/02
- 2016/01
- 2015/04
- 2015/03
- 2015/02
- 2015/01
- 2014/mimořádné číslo
- 2014/02
- 2014/01
- 2013/mimořádné číslo
- 2013/02
- 2013/01
- 2012/mimořádné číslo
- 2012/02
- 2012/01
- Odborná sdělení
- Kontakt
- English
Články autora
Článek představuje metodiku Typologie historické kulturní krajiny České republiky, která vznikla jako odpověď na požadavky Úmluvy Rady Evropy o krajině a dalších národních i evropských dokumentů týkajících se ochrany krajiny. Vymezení jednotek a celků historické kulturní krajiny navazuje na požadavek vymezit vlastní krajiny na celém svém území, analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mění; sledovat jejich změny. Typologický přístup vycházející ze signifikantních znaků historické kulturní krajiny najde uplatnění především v oblasti památkové péče, ale má přesah i do dalších resortů a hraje též významnou roli ve zvyšování povědomí veřejnosti o hodnotách krajiny v celé bohatosti jejích forem naplňujících její identitu. Metodika byla aplikována na území správního obvodu obce s rozšířenou působností Poděbrady, přičemž tři nejzajímavější jednotky, příklady méně výrazných historických krajin, jsou v článku podrobněji představeny.
Této článek spojuje témata kulturní identity krajiny, jejího charakteru a udržitelného rozvoje. Evropská úmluva o krajině zavazuje smluvní státy právně uznat krajinu jako základní složku prostředí, v němž lidé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity. Ta ovšem předpokládá identitu místa (krajiny). Identita krajiny je v pojetí tohoto textu spojena s jejím charakterem. Protože je naše krajina krajinou kulturní, souvisí i s její kulturní a historickou charakteristikou, která se projevuje mj. historickými krajinnými strukturami. Jejich ochrana přispívá i k naplňování Cílů udržitelného rozvoje do roku 2030 (SDGs), zejm. cíle č. 15: Chránit, obnovovat a podporovat udržitelné využívání suchozemských ekosystémů, udržitelně hospodařit s lesy, potírat rozšiřování pouští, zastavit a následně zvrátit degradaci půdy a zastavit úbytek biodiverzity.
Článek se zabývá vztahem zeleně (parky, zahrady, zelené plochy) a bezpečnosti (pocitu bezpečí). V minulosti byla vzrostlá zeleň chápána jako bezpečnostní riziko, potenciální úkryt nepřátel či lapků. V okolí obchodních cest, hradů a sídel byly proto stromy a keře odstraňovány. Po vzniku veřejné zeleně se objevila otázka vztahu formy zelených ploch ve městě a kriminality. Ukazuje se, že bezpečnost či pocit bezpečí nesouvisí se zelení jako takovou, ale s její vhodnou či nevhodnou formou (kvalitou městského prostředí).
Typickou polohou pro vznik veřejné městské zeleně se v 19. století stal hradební okruh, především u měst, která teprve v té době odstraňovala hradby. Tento článek popisuje dva rozdílné příklady plánování a výstavby hradebního okruhu po odstranění hradeb, a to Vídeň a Prahu. Vídeň přistoupila k řešení pomocí velkolepého plánovacího procesu, který stál na třech pilířích: anonymní mezinárodní soutěži, komisi složené ze širokého spektra odborníků a fondu pro rozšiřování města, který projekt financoval. Výsledkem je úspěšná realizace reprezentativní Ringstraße s mnoha parky. Na druhé straně stojí Praha, která tuto šanci, kterou řada měst využila, více či méně promarnila. Místo okružního systému zeleně zde vzniklo několik jednotlivých parků, které z velké části vzaly za své v průběhu 20. století. Článek osvětluje příčiny odlišného vývoje obou měst a zcela rozdílných výsledků.